Vyrostl jsem v zástavbě rodinných domů, v klidné slepé ulici. Všichni jsme se znali, chovali se k sobě maximálně přátelsky. To nechá na člověku návyky, jaké v obřím paneláku šesté kategorie vůbec nefungují. Musím vás upozornit, že následující řádky mohou způsobit deprese, nevolnost a pobouření. Nehledejte v nich žádný rasový podtext. Ve velkém domě se veškerá identita zcela vytrácí.

Nezastavujte se na kus řeči s každým důchodcem. Pokud jste tak zdvořilí, že nedokážete ukončit jeho vlídná slova, proseknete s ním půl hodiny.

Musíte se starat hlavně o sebe. Příliš velký zájem z vaší strany vnímá většina obyvatel podezřele. Buď jste za úchyla, nebo za zloděje.

To samé platí, když si zapomenete bezdotykový klíč od hlavního vchodu. Co když se jdete vykrást?!

Nedivte se, že mladý člověk nastoupí ve trojce, aby sjel na návštěvu do dvojky. Nebydlel by v paneláku, kdyby víc používal své zdravé nohy. Co teprve hlavu. To dá rozum.

Když jdete do prádelny, musíte se v ní zamknout. Z bezpečnostních důvodů.

Spoluobčanům nevysvětlíte, že když zmáčknou šipku nahoru, přibrzdí u nich ve čtyřce výtah, který je vyveze až k nám do čtrnáctky, než je odveze do péčka.

S tím souvisí fakt, že když pod silným náporem přestane fungovat jeden výtah, určitě se pokazí i ten druhý, protože to s tím třetím prostě nezvládne.

Ze čtrnáctky se tak může pětiminutová procházka se psem protáhnout na dvacet minut.

To jen potvrzuje, že pes do takového paneláku nepatří. Bezpapíráci to obvykle do péčka nevydrží, proto se po cestách výtahem přezouváme už před bytem.

Postavení ve společnosti připomíná dům hrůzy na každém kroku. Ať už stopadesátým srdcem v těsné blízkosti dokonalých maleb kosočtverců nebo počtem poštovních schránek v přízemí, které jasně říkají: „Jsi jeden z mnoha. Malý, jako tvá typizovaná schránka vedle stovek dalších.“

Děkuji za váš čas,

Lukáš Fronk

Nenechte si ujít další článek, sledujte můj Instagram, YouTube, Twitter a Facebook.