Nejen podle čínské medicíny jsem spalovací typ. Oheň. Měl bych víc přijímat živočišné bílkoviny. Zelenina mě chladí, nedělá mi dobře. Snad jsem alespoň trochu potěšil ty, kteří z toho dělají drama jako kráva.
Na typizované argumenty jsou tak logické odpovědi, že už mne ani nemotivují. Pochopitelně, když ztroskotám v Andách, tak v rámci přežití sežeru celý ragbyový tým. Dovolte, abych dokončil původní téma. Velký poprask způsobil, že jsem na poslední chvíli psal místo o mase o toleranci. Slibuji, tohle je poslední telecí blog. V tomto roce.
Za vše hovoří zásadní téma, že by se snad lidé museli stát vegetariány, než začnou demonstrovat za práva zvířat. Nemuseli. By demonstrovat. Přestože pouzdry a řemínky z pravé kůže pohltí obří Apple víc zvířat, než kolik jich sejme módní návrhář kvůli kožichu pro dámu v letech, aby jí připomenul krásu mladých let, ani jedno se nevyrovná tomu, kolik kůže obaluje „zvířata na maso“. Nikdy jsem nebyl na demonstraci za práva zvířat. Žádné jsem nezachránil z útulku. Neposkvrnil ani jeden kožich. Na první pohled to vypadá, že nedělám vůbec nic. Moje etická a ekologická stopa se však nezhoršuje o každou další mrtvolu na talíři. Zakousnout se do pomatené hodnoty masožravce je ten nejsyrovější protest, jaký jsem si mohl vybrat.
Ani posledním odstavcem nechci zakazovat, nýbrž poukazovat. Pojídání vašich domácích mazlíčků kdysi řešilo hlad ve Vietnamu. Od té doby jsou kočky delikatesa a psy běžná tradice k aperitivům a pivu. Stejně jako tady máme oblíbená játra z vepře, jinde hovna z nutrie. Moje babička jedla maso, tak já ho budu jíst taky. Pokud nejsme absolutní jelita, tak snad už chápeme, že jediná vynechaná jitrnice dokáže v globálním měřítku víc než psí útulek Brigitte Bardot, pokud přehlédneme fakt, že ona sama je vegetariánka.
Děkuji za váš čas,
Lukáš Fronk
