Most bez konce

Věci slouží, chátrají, hezky, bezohledně. Tento fakt v sobě logickým uvažováním zbytečně potlačujeme. Příběh o Borovském mostu je o to silnější, že jsem ho objevil čirou náhodou.

Stavím vůz během zpáteční cesty z Prahy do Brna na prvním zákazu a během trasy sbírám další informace: tudy měla skutečně vést dálnice. Za protektorátu, během přísného zákazu jakékoli výstavby, mělo tohle místo s ohledem na logistický význam výjimku. Těsně před dokončením se však odehrál atentát na Heydricha a přišel zákaz veškerých stavebních prací. Právě tento okamžik dělá z mostu epické místo. A já na něj právě vstupuji. Vysoká stavba překlenující hluboké údolí čeká až do 60. let, kdy se komunisté znovu odhodlají k dostavbě dálnice. Zároveň s tím však přichází potřeba gigantické nádrže pitné vody pro celou Prahu. Už stojím na mostě a dívám se do hlubin bývalého údolí, což mi způsobuje příjemnou závrať. Řešení, jak most zachránit, bylo nákladnější než dálnici odklonit. Přehrada Švihov se rozlévá do všech břehů a osud mostu, podobně jako osud Třetí říše, neústupně zaplavuje voda.

Co znamená pásmo hygienické ochrany prvního stupně, jsem si uvědomil až doma. Přesto jsem se rozhodl, že s vámi tento zážitek se špetkou historie budu sdílet. Na místě jsem se choval ohleduplně. K zákonům a hlavně k lidem, kteří na ně dohlížejí, chovám respekt. Zaplavený most sice není Spinalonga v Egejském moři, vážím si však toho, že jsem mohl tohle memento objevit. Na příběh jednoho mostu nezapomenu.