Cesta ze čtrnáctého patra našeho pražského holobytu směrem dolů mi připomněla, že když jeden ze tří věčně polámaných výtahů náhodou zastaví v prvním patře, vyrazím a podlaží směrem ven už doběhnu. Je to rychlejší. Ve výtahu za sebou nechávám mladší sousedy, které netrkne učinit stejný krok. Co když právě to určuje jejich nastavení?
Pohodlnost plodí zakrnělost. Stejně jako s dlouhou lžící na boty nepociťujeme zkracování žil, prodlužujeme delegováním pětiminutové úkoly na pět hodin. Měníme se tak v sousedy v našem výtahu a ještě u toho brbláme.
Děkuji za váš čas,
Lukáš Fronk
