Nebojím se dne, kdy nic nezačnu. Bojím se dne, kdy nic nedokončím. Třeba když cestuji na zbytečnou schůzku. V ten moment cítím, že mi utíká čas. Opak zažívám jedině tehdy, když finalizuji. Tento proces mě obrovsky motivuje. Gaussovu křivku si přímo považuji.
Po každém ohlášení nového iPhone mi přijde několik reakcí a řada z nich mi přijde nefér. Rád bych je s vámi sdílel veřejně. Ne snad, že by mi vadilo, jak se opakují, ale třeba pomůžu s rozhodováním i vám ostatním, protože o to jde. Na jednu stranu se nám tady Samsung snaží narvat do telefonu každou ptákovinu tak hustě, až exploduje, a na straně druhé iPhone stále plní to, co skutečně potřebujeme.
Vyrostl jsem v zástavbě rodinných domů, v klidné slepé ulici. Všichni jsme se znali, chovali se k sobě maximálně přátelsky. To nechá na člověku návyky, jaké v obřím paneláku šesté kategorie vůbec nefungují. Musím vás upozornit, že následující řádky mohou způsobit deprese, nevolnost a pobouření. Nehledejte v nich žádný rasový podtext. Ve velkém domě se veškerá identita zcela vytrácí.
Věci slouží, chátrají, hezky, bezohledně. Tento fakt v sobě logickým uvažováním zbytečně potlačujeme. Příběh o Borovském mostu je o to silnější, že jsem ho objevil čirou náhodou.
ŽIVOT JE ZÁVODNÍ OKRUH, V NĚMŽ JEDINOU RADOSTÍ JE VÝHRA. TA FUNGUJE PODOBNĚ JAKO SPORTKA, KDE ŠANCE jedna ku čtrnácti milionům přesahuje počet obyvatel v Česku.
Hrdě jsem prohlásil, že v létě nepřečtu ani jednu knížku. Nebylo těžké to dodržet. Najezdil jsem během dvou měsíců tolik kilometrů, že teď místo Už běžím, píšu Už benzín. A to jezdím na naftu.
Moji milí čtenáři, vítejte zpět. Je první školní středa, osm nula osm. Před prázdninami jsem vás v posledním blogu připravoval na to, že už psát nebudu. Extra texty mimo ty pracovní negenerují takovou sledovanost jako fotky a videa. Vyžadují pozornost čtenáře, nikoli oko diváka. Ne nadarmo slaví největší úspěch instantní zábava. Tou byl včera Snapchat, dnes Instagram.
Možná si udělám pár dnů volno.
Nemůžu jinak. Dělají si ho všichni moji klienti. Včetně Lucie Bílé.
