Živému zážitku z žirafy, hrocha nebo jiné potvory se žádný neživý dokument nevyrovná. Nebyl bych ale správný býložravec, pokud bych k věznění zvířat neměl výhrady.
O zahradu a její obyvatele pečuje spousta lidí. Zastanou práce jako bachaři v nápravném zařízení. A ta se musí nějak zaplatit. Stačí nepřirozeným výběrem vypiplat další opičku a střelit ji za peníze do jiné země. A kde je byznys, tam se tlačí na zisk.
Na jedné straně tak máme ojedinělé píár příběhy o záchraně ohrožených druhů, na straně druhé většinu zvířat zbytečně za plotem a za sklem. Třeba sloni se v zoo nedožívají ani poloviny toho, co jejich kámoši venku. Nenechme se opít rohlíkem, že většina ostatní havěti se v zajetí dožívá déle. Není na tom nic přirozeného. Provozovatelé za precizní dietu a moderní postupy naší doby schovávají deziluzi, jak se jejich exemplářům v zajetí daří. Jenže zvíře, říkejme mu delfín, se nesměje. Má tak rostlá ústa. Pokud za život divokých zvířat nezodpovídají sama zvířata, nevypovídá to nic o jejich psychice. Stejně jako my bojujeme svým způsobem o přežití, také zvířata potřebují přirozené ohrožení. Krokodýl se lvem se v zoo potká maximálně při povodni.
Nechci se jen usmívat jako veselá kráva a snažím se o tom společně s vámi přemýšlet. Nerad bych bral nadšení ratolestem, ale zrovna těm zařídíte podobné vzrušení i z kolotoče. Právě rodiče by jim měli začít vysvětlovat, že zvíře není atrakce. V posledním Za pět dvanáct jsem oslavoval budoucnost. I v té vidím naději ke správnému prezentování zvířat. Nechť trojrozměrný obraz a vysoké rozlišovací schopnosti ukazují dětem mnohem dokonalejší zážitky ze skutečné přírody. Zajisté to nebude tygr, který chodí zoufale na pěti metrech sem a tam.
Děkuji za váš čas,
Lukáš Fronk
