Hrdě jsem prohlásil, že v létě nepřečtu ani jednu knížku. Nebylo těžké to dodržet. Najezdil jsem během dvou měsíců tolik kilometrů, že teď místo Už běžím, píšu Už benzín. A to jezdím na naftu.
O cestování až jindy. Zpátky k textu. Motivace ke čtení je v mém případě stejně důležitá jako motivace k práci. Když postrádám smysl, postrádám energii věc dokončit. Těžko se nutím k podpoře produktů, kterým nevěřím. Těžko otáčím na další list, je-li obsah příliš hloupý nebo natolik komplikovaný, že bych si k němu měl vyrobit návod. Pak jsou tu publikace o zdraví. Narazil jsem na titul s kouzelným názvem Modré zóny, jejíž autor objevuje místa, kde žijí nejzdravější lidé. Podle občanky už mám něco na tachometru. Tedy stačí pořádně dupnout na plyn a velice rychle zjistíte, kam to táhne. Máme možnost pustit si přednášku spisovatele na YouTube, k tomu doplňující videa na dané téma a najednou zjistíme, že nosná jen opakuje to, co dávno víme. Ke zdraví je nejdůležitější sociální život, jídlo na rostlinné bázi, nepřežírat se, mít pohyb, a hlavně cíl, pro který chceme žít.
V ten moment postrádám smysl číst knížku o tom, že se někdo vypraví na ostrovy pod Japonskem, aby si tohle ověřil. Fajn projížďka na dobré téma, ale trochu kolotoč. Naštěstí je tu krásná dobře psaná literatura. Vím, že se jdu bavit příběhem, a nemusím autora podezřívat, že mi tisíc let ověřené principy rozetře na modro do 320 stran. Nepřestávejme si vytvářet zóny podle vlastních barev. Čtěme to, co nás baví.
Děkuji za váš čas,
Lukáš Fronk
